Šumařův sumář

Začal jsem takhle na podzim cosi spisovat. Sednul jsem si a ruce skoro samy spustily. Já to pak jen opravil, doplnil chybějící interpunkci a tak. Většina z toho tedy tak ani není moje a já vlastně předkládám začátek něčeho, co jsem nevymyslel. Ale doufám, že to třeba dokončím. Moc doufám.

O seznámení s Bystronožkou

„Naplácej mi," křičela Bystronožka a vyhrnovala si sukýnku, až se objevil lem bělejší než pouštní sníh, který dával tušit v reliéfech rafinovaně vymodelovanou budoucnost, která čekala za nejbližším rohem. „Naplácej mi, nebo uteču," naléhala už trochu tišším hlasem a v očích barvy jarní trávy se jí leskl strach, že by se přece jen musela rozběhnout a bát se, zda ji znovu chytí.

Bylo už osm minut po dvanácté a měsíc se opíral do poledního parku na kraji čtvrti, kam chodily vyhřívat se na mělčinu velkoměsta matky se svými ratolestmi, kde čekaly, až se otcové vrátí z hlubin a přinesou jídlo na večer. A právě tady, v místě, kam se vůbec nehodili, se konečně ti dva dali do řeči.

Dali do řeči, dali do řeči. Jakápak je to ale řeč, když mluvím jen já. A nemluvím, křičím, říkala si v duchu Bystronožka rozpačitě a zešedlá tráva se styděla pod pohledem páru jejích tančících svíčkujících očích.

Všiml jsem si, že celého výjevu si mezi rozbujelými keři pámelníku všimla už jen místní vypasená potkanice, která docela obstojně prosperovala z piškotů, které opadaly na podzim každého oběda ze slintajících dětí. Byla chytřejší než ony, věděla, že po piškotech se roste. I proto byla asi veliká jako malý pejsek, a tak jí bylo jasné, že já ji vidět smím, ale ona dívka v sněžném ne. Se zájmem pozorovala neklidně přešlapující Bystronožku, jeden by skoro řekl, že je na holky.

Bystronožka ohrnula spodní, do tohoto počasí nepatřičně červený ret a do teď už nejistých očí se vkrádalo podezření. „Ty mi nenaplácáš?" Celý ten výjev byl by jinak úplně tichý, jen zpoza zdi byla slyšet nepřetržitá řeka aut a zpoza druhé švitořící pářící se parníky. Idylické místo k dokonalému seznámení...

„Ale jo," řekl jsem, sundal si pásek, přehnul nebránící se Bystronožku přes koleno a s neskrývaným obdivem sledoval jak na její zadeček dopadající pruh kůže, tak místní potkanici, která s každou ranou ve stínu nedaleké túje, pod kterou přeběhla, aby lépe viděla, vesele poskočila z jedné tlapky na druhou.

Jak jsem opustil Kočkolínu

Nebylo prince, jenž by miloval svoji růži víc nežli já Kočkolínu, a byl bych rád, kdybyste na to pamatovali. Když jí bylo teplo, větral jsem, když se začla třást, kradl jsem dříví i sirky, jen aby nebyla ještě víc neduživá.

Po večerech jsme hráli Scrabble a ani jeden z nás neměl ponětí, kdo koho nechal vyhrát, tak jsme se milovali. Také jsme si zpívali před usnutím staleté písně, dokola ty samé, stálé jako jsme my dva, neměnné a pořád moudré, jako paní Vondrová, která žila v chaloupce pod naším panelákem a která už před lety poznala, že budu „tenórek".

Ale i tak byla Kočkolína veselá jen na oranžové oko, které upírala do ztemnělého stropu, když jsem já usnul. Ani se nehnula, ani nedutala, jen já měl létací sny, ve kterých ona seděla smutná ve velikém sále plném starých brnění, v nichž byla zakleta její duše. Vysoko pod stropy, už v mracích, jsem mával rukama a prosil Kočkolínu, aby letěla za mnou. Jenže ona mi ve snech vždy jen smutně zavrtěla hlavou a na posteli kropila polštář, aby jej její hlava mohla lépe žehlit.

Pak jednou jsme seděli s Kočkolínou u sklenky burgundského a tlachali o stu věcí, z nichž jedinou si dnes nepamatuji a já ji hltal očima, jak jsem to měl po léta ve zvyku, když v tom se mi začala vytrácet.

Ponejprv jsem si myslel, že oči z ní snědly víc, než je zdrávo, a běžel jsem otevřít okno, abych k ní vpustil noční vzduch prosycený vůní tlejícího listí z blízkého města stromů a peří sov, která hrozila padat už po celý předchozí den. Až teď se spustila z nebe jako prachová rýma a zasypávala tiše, tichounce chodníky, po kterých se sousedé vraceli domů spát.

Vrátilo jí to trochu obrysy, ale pořád se jí chtělo spát. Ztišil jsem proto svoje myšlenky a utíkal jí ustlat. Kdybych jen tenkrát věděl víc, mohl jsem vidět uplakaný polštář, který denně tajila mi, ale on toužil žalovat na krásnou Kočkolínu, chtěl mi o jejím trápení všechno říct. Jenže já jej nechtěl vidět.

Když jsem šel z domu, Kočkolína zmlkla a nepromluvila až k mému návratu, kdy se mi věšela na krk a já myslel, že jen s její váhou cítím svět, jen s jejím tělem mne neodnese vítr a nepřekryjí soví pera. Tenkrát se Kočkolína usmívala, byly to cíle jejích dní, její doba, její procitnutí, užasnutí i povzdechnutí, její i moje mnuta a pět vteřin, sám jsem to stopoval, nikdy o sekundu míň a víc jen ve svátek nebo na moje či její narozeniny.

A tak jsem odcházel pořád častěji, abych se mohl vracet. Kočkolína zatím seděla doma za stolem a dívala se na hodiny. Sladce se trápila a rozjímala. To asi do půl jedné, pak vždy se strachovala. Ve čtyři žárlila a jak jsem se ještě nevracel plakala plné talíře slzí, jež dávala na parapet, kam si na ně létaly sovy, které mne za ně milovaly a často si se mnou v ulicích povídaly, abych ještě nešel domů, aby měly zas co pít.

Čím více plakala, tím víc se vytrácela a tím si připadala lehčí, hezčí, více milující. Dělal jsem si starosti o svoji Kočkolínu, ale ona přísahala zas a znova, že je vše v pořádku. Chtěl jsem jí věřit, protože láska dává sílu vidět slabé silnými, a tak jsem dál objímal vzduch, kterým mi byla pořád víc, i když jsem neodcházel, i když jsem v nocích chytal do uší její dech, i když jsem už radši nelétal, abych ji měl pořád na očích, svoji oranžovookou Kočkolínu.

Jednoho dne pak začlaly mi ale sovy v ulicích lkát u ušních boltců. Tak smutně, že jsem usedl na obrubník černě hadího chodníku a zaposlouchal se hlouběji do jejich houkání. „Ještě jednou opustíš Kočkolínu a ztratí se ti dočista." A já se rozplakal, protože jak jsem věděl, přestanu-li odcházet bude Kočkolína těžší a ještě nešťastnější a já přijdu nadobro o soví křídla na nichž jsem po nocích létal pod stropem. Když ještě jednou odejdu, ztratí se mi.

Už nikdy jsem se nevrátil a sovy mi po nocích vyprávějí o průsvitné Kočkolíně, která pláče u mojí fotografie. Šťastná čeká, až se vrátím.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře

honk • 31.10.2007, 15:00:56
moc pekny clanek, nepremyslel jsi nekdy se zivit psanim?

Billy • WWW • 31.10.2007, 16:14:38
diky druhemu clanku jsem plakala uz v 9 hodin rano:(

rennfri • 31.10.2007, 21:38:04
moc moc krasne...

re: • Šumař • WWW • 01.11.2007, 00:15:26
Díky. Má to pokračování, tak si ho snad časem přečtete. O tom uvažování... Uvažoval. A na tuto otázku jsem si položil i správnou odpověď: Neuživil bych se.:)

Přidejte komentář