Sobotní koutek poezie se budu aspoň z části snažit zaplnit něčím ne až tak rozervaným a teskným jako v posledních týdnech, protože kdo by chtěl číst jenom smutnou poezii, když na to, abychom byli depresivní, stačí zapnout jednou denně zprávy. Začneme tedy teskně a skončíme nonsensově.
Napadá mě už několik měsíců neustále dokola stejná myšlenka: Měla by se uspořádat soutěž o nejhorší popový text roku. Nebo aspoň o nejblbější. Seděl jsem teď nějakou dobu v práci s kolegyněmi, které poslouchaly radio City a já zjistil, odkud se berou všichni špatní poétové – opisují od popařů.
Dlouho jsem přemýšlel, k čemu byly vynalezeny kočky a přišel jsem na pár možných božských záměrů. Rozhodl jsem se ale, že se tomuto tématu budu věnovat více, neboť moje kočka Chiméra neustále vzbuzuje mou zvědavost v tomto i jiném druhu bádání. Zrovna včera odhalila kus svojí predestinace!
Dnešek se nesl ve znamení dvou událostí, které zejména v kombinaci nabízejí ještě bizarnější skrumáž zážitků, než by se dalo ještě ráno předpokládat. Navštívil jsem v Nové síni ve Voršilské Literární potraviny. Přišel jsem ale pozdě, protože jsem předtím byl u svojí daňové poradkyně. Hustý kombo!
Mám další veselou historku se solí země. Protentokrát je hlavním hrdinou bezdomovec ražení Felixe Holzmanna. Podobal se mu jak vzhledem, tak dikcí, jen si troufnu tvrdit, že Felix Holzmann neměl ani v těch nejtěžších životních chvílích tak vtíravý odér jako tento muž bez střechy nad hlavou...
Pětadvacátý Parcon byl v Nitře. Teda bol v Nitre. Nebudu se pouštět na tenký led slovenštiny a budu dál pokračovat česky. Je to dálka na to Slovensko, ale zase v Nitře přímo jsem ještě nebyl, tak jsem se celkem těšil, že obhlédnu i památky, které by mělo toto prastaré místo krom conu skrývat...
Než se vrhnu na psaní reportáže z Parconu, budu mít malou poznámku k cestě na Slovensko, která nevede nikudy jinudy než po obávané dálnici D1. Na té se děje denně takových věcí, že by si tato komunikace zasloužila mít vlastní blog... To nejdivnější se ale stalo až na dálnici na Bratislavu a ještě dál...
:: celý příspěvek
Jak jsem psal přednedávnem, tragicky mi zahynula kamarádka a kolegyně. Dneska je to přesně týden, co jsem se to dozvěděl. Za tu dobu jsem se s tím snad aspoň trochu srovnal, zvyknul si na tu skutečnost a začal ji brát i jako okamžik, kdy začalo mnoho jiných věcí. Ale ta první fáze byla zlá...
Letos je ten Parcon nějak sakra brzo. To bylo to první, co mě napadlo, když jsem zjistil, že se do Nitry, tedy do dalekého zahraničí, kde se letos tento nejstarší con pořádá, pojede už před koncem června. Ale stejně jedu. Jedu dnes v 11 hodin a jsem celý zvědavý, co si naši východní sousedé připraví...
Dnes jsem přišel na kóan. Jestli nevíte, co je kóan, tak je to velmi zjednodušeně taková ta velká pravda (nebo malá, ale prostě pravda) vyjádřená v na první pohled nelogickém příběhu s prapodivnou otázkou. Dost jsem jej modifikoval, ale navíc jsem přidal praktickou ukázku, což pokládám za vyšší level!:)
Když jsem se dozvěděl, že dnes, tedy ve středu, dělá Ondřej Lipár státnice, proběhlo mi hlavou několik myšlenek. První pochopitelně byla, že jsem šťastný člověk, že už to mám z krku. Ta druhá se týkala toho, že by mi ho bylo líto, kdybych mu to vlastně nepřál. A pak je tu ještě myšlenka třetí...
Dneska zase jednou pozvednu svůj hlas vůči nešvaru naší skvělé a soucitné společnosti. Konkrétně se můj příspěvek bude týkat jedné skupiny obyvatelstva – Těch Kreténů, Kteří Jezdí Do Centra Prahy Úplně Zbytečně Autem. Ano, už se v podstatě těším, až celá doprava zkolabuje a začne se to řešit.
Je to zvláštní pocit, když najednou někdo, kdo je vám blízký a s kým nejen pracujete, ale máte ho rádi, najednou není. Jen tak. Jako když spadne na dlažbu dokonale broušená sklenička. Jako když vypnete světlo a to titěrné vlákno v ní se spálí. Stejně jako žárovka, je i lidský život neopravitelný.
O tom, že Aktuálně zrušilo kulturní rubriku a nahradilo ji Zambií jménem Showbizz jsem už na blogu psal. Že byl Showbizz maximální bězz jsem psal taky a podivoval jsem se nad tím, jak je možné, že to vůbec někdo může myslet vážně a ne jako hodně nepovedený vtip. Zdá se, že jsem nenadával sám.
Daří se mi jakž takž plnit plán a odevzdávám si články do vydání včas (škoda že si neplatím, dal bych si prémie), a tak ani tuto sobotu nebude chybět koutek poezie. Ústřední téma básní je tentokrát zcela jasné – je to vedro spalující nevinnost v srdcích panen a touhu v plicích všech chlípných pobertů...
Na začátku týdne jsem na blogu uvedl recenzi na Smrt. Nebyl jsem z ní nikterak zvláště nadšený, protože Gaiman umí a má rozhodně na víc. Naštěstí prakticky ve stejný okamžik vyšla i první kniha Lucifera – komiksu, na který se těším, až vyjde česky, už od roku 2002, kdy jsem jej viděl v USA.
Navštívil jsem dnes v divadle Blaník inscenaci Israela Horovitze – Příliš drahá Mathilda. Jedná se o představení tří herců – Jiřiny Jiráskové, Vladimíra Dlouhého a Veroniky Freimanové. Opět jsem se k tomu dostal jak slepý k houslím, ale opět se ukázalo, že takové akce jsou nejlepší...
Crewecon je za námi a pomalu je čas začít psát recenze na komiksy, které k jeho datu vyšly. Nedá se začít jinak než tím zcela posledním, co se nás týká všech. Neil Gaiman totiž nestvořil jenom Sandmana, ale také jeho rodinu a jeho milou a všemi milovanou sestřičku. Krásnou a rozkošnou Smrt.
Nakonec jsem podlehl a nevydržel u petanqueu (proboha, jak se to skloňuje?) a nechal jsem se doslova a do písmene navézt do poněkud aktivnějšího sportu. Spolubydlící si koupila kolečkové brusle, a tak se objevil člověk, se kterým bych mohl chodit trápit tělo, nakonec mě udyndala a já si je taky koupil.
Nedělní večer zakončil můj pedagogický týden, kdy jsem náhodně potkával bývalé spolužačky. Zakončení to bylo pěkné, neb jsem se vypravil na Figarovu svatbu v podání studentů Pražské konzervatoře. Pozvala mne moje bývalá spolužačka Mirka Časarová, tentokrát v roli kněžny.
Tak Crwecon je za námi a nebyl bych to snad ani já, kdybych z něj nepřinesl aspoň jakous takous reportáž. Kino Aero ani letos s příliš nezklamalo, jen vedro bylo o dost citelnější, a tak se v sále nedalo příliš vydržet kvůli vzduchu. Bylo to ale jedno, vydržet se kvůli vedru nedalo vlastně ani nikde jinde.
:: celý příspěvek
Je čas na další koutek poezie, nebudete ušetřeni.:) Noci jsou teď krátké, ale zase tak vřelé, že se v nich stejně nedá aspoň z počátku spát, a tak se občas něco urodí. Například včera jsem měl ale zas jednou nutkavou potřebu něco napsat, ale vyhrála nutkavá lenost a rozečtená kniha. Musím dočíst Norrella!:)
„Zrovna jsem na tebe myslel, člověče," říká m kamarád Honza, když jsme se potkali. „Říkal jsem tuhle Aničce, že bys nám mohl udělat steaky, ale ona říkala, že tě nemám zneužívat..." To už mi svítily oči, protože šlo o jídlo a to se nechám zneužívat rád. A když je někdo zaplatí, nechám se klidně i dvakrát...
Teď jsem si uvědomil, že už dlouhou dobu spí klub wvogonské poezie a je to vyloženě škoda, protože internet neustále nabízí další a další bizarnosti, které jsou zákeřnější než cizinecká legie. A povětšinou také útočí ze zálohy. Naštěstí nikoho nikdo nenutí, aby se na ty odkazy a linky klikalo.
Dnešek pokračoval ve včerejších kolejích, o tom, co to bude za den, dal napovědět už samý začátek dne, kdy jsem se na zastávce správně rozhodl, že nebudu čekat na zastávce v ulici zaplněné desítkami aut (díky, Bushi, díky), a šel jsem pěšky, že na další zastávce něco chytnu. Chytil jsem. Vykolejenou tramvaj.
Není to tak často, co se pouštím do komentování politiky, protože politiku považuji za zlo, které už ani nepovažuji za nutné. Čas od času si ale pomoct nemohu. Bush ante portas, radar taky a navíc neskutečná ostuda, kterou spáchala Vlasta Parkanová a Jan Vyčítal. Radar mi byl volný. Do dneška.
Dnešní příspěvek nebude příliš dlouhý ani příliš objevný. Link na trailer k filmu Persepolis podle stejnojmenných komiksů Marjane Satrapijové, které si získaly svoje nadšené fanoušky nejen ve světě, ale i u nás, mi přišel už na konci minulého týdne, jen jsem neměl možnost jej zpracovat.
Právě jsem se vrátil z víkendu na jihu Čech, takže návrat do civilizace z místa, kde jsem chytal signál téměř za komínem (i když zbytečně, protože byl jen v autě), je poněkud náhlý. Odnesl jsem si z těch tří dnů několik důležitých poznatků, z nichž jeden hovoří o tom, že vegetariánská strava je sice fajn, ale moje vnitřnosti to s ní neumí.
Je to zlý, je to zlý! Udělal se mi čas, abych si prohlédl, co mají po antikvariátech. A zaplakal jsem. Nebo lépe řečeno zaplakala moje peněženka. Zase měli kde co a vzhledem k tomu, že jsem kdysi prohlásil, že když na to budu mít, budu si víc kupovat knihy, které chci a nebudu se ohlížet na cenu... Jauvajs.
Včera jsem psal o mladém křesťanském mystikovi, ale zmínil jsem též, že to ještě nebylo všechno. Po obskurním čtení jsem se rozhodl, že doprovodím kamarádku Terezu na večer časopisu Cinepur, který byl věnovaný, stejně jako aktuální číslo, pornografii. Řekl jsem si, že právě to mi zlepší náladu.