S přestěhováním se reálným i s nadcházející cestou vyvstala potřeba změnit i blog. Bloguje.cz v poslední době není právě spolehlivé, navíc ostatní blogovací systémy nabízejí daleko lepší zázemí jak redakční, tak v podpoře různých aplikací. Uvidím, jak to půjde v novém, ale rozhodně se stěhuji!
Je to čím dál horší, už jsem měl i cestovní horečku (37,2). Blíží se to, za týden právě budu dosedat v Dillí a dobrodružství doopravdy začne. Kdepak je ta veselá historka o tom, že poletím sám do Indie? Je to tady a najednou už to tak úsměvné není.:) Teď jsem třeba dopsal manuál k Chiméře...
Vlastně se mi vůbec nechce věřit, že je zase sobota. Předně to znamená, že je čas na poezii (aspoň tedy tady u mě), a pak také to, že za týden letím. Chiméra tu chrní a ví, že se něco děje. Nevím jak, ale ví. Už z toho naštěstí není nervózní, vypadá smířeně. A já jsem v novém bytě a píšu skoro jako dřív.
Od prvních Tajných válek superhrdinů Marvelu uběhlo už bezmála pětadvacet let. Od té druhé pouze dva. Tenkrát se na zemi objevila podivná kosmická bytost, která sebrala superhrdiny i superpadouchy a vzala je, aby si to vyříkali, na cizí planetu.
Proč nepíšu blog pravidelně? To je složité říct. Není to rozhodně tím, že bych neměl o čem psát. Spíš je to proto, že nevím, kde mi hlava stojí. Jsem v jednom kole, protože musím stihnout uzavřít daně, získat vízum, vyřídit úřady, doktory, nakoupit výzbroj a výstroj, rozhodnout se, kam pojedu...
Mám hrůzu z úřadů. Už jsem to psal několikrát. Vzhledem k plánovanému čtvrtročnímu výletu jsem ty nenáviděné budovy, kam posílám ročně tolik peněz, musel začít obcházet. Začal jsem už v prosinci, ale vrcholí to právě nyní. Zastavit podnikání, nahlásit se na úřadu práce, odhlásit sociálku.
Titulek dnešního blogu vám zní možná poněkud fantasticky, možná až divně, ale je nutné podívat se pravdě do očí. Blog píšu od roku 2005 a let mi rozhodně neubývá. Tato varianta tedy není zdaleka od věci a je nutné brát ji v potaz. K tomu maminka už dokonce vybrala vhodný kočár...
Zas je tu sobota. Ani se nechce věřit, že už jenom dvě a odjedu na dalekou pouť. To mi ovšem nebrání v zabydlování nových prostor bytu na Malé straně. Líbí se mi tam a stále objevuji nové a nové výhody. Vidím petřínskou rozhlednu i špičku svatovítské katedrály. Vidím tramvaje i lidi. Vidím.
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Tak sem něco napíšu, abych nebyl celý rok za lenocha. Pamatujete na Chiméří kotě? Barbucha se jmenuje, je roztomilá a úžasná. A člověk, který ji tak hrozně chtěl, má najednou sto a jeden důvod, proč si ji nemůže vzít. Podobně je to i s náhradnicí. Co teď?
Terry Pratchett se dočkal vyznamenání od britské královny. Ve svých šedesáti letech se stává rytířem a bude smět užívat titul sir. Vsadím se, že nejen on, ale i všichni čtenáři (jsou jich miliony po celém světě) desítek jeho knih by se na všechny tituly vykašlali, jen kdyby byl Terry zdravý a bez Alzheimera.
Pohádky. Vánoce. To patří k sobě. Neodmyslitelně. Jenže ruku na srdce! Kdy jste viděli naposled o štědrovečerním dni pohádku, která by vás tak říkajíc dostala? Abych byl upřímný, já už dlouho ne. Nejinak tomu bylo i letos. Zelenkova Kouzla králů byla totální propadák. Zachránil to až Vincek a nebe.
Dnešní povídání bude rozežrané. Protože byly Vánoce a bude Silvestr. Obojí jsou rozežrané svátky. Zatímco děti v Africe hladoví, my si cpeme nácka. A jak. Já to letos sice zas až tak nepřeháněl, ale budu dnes povídat o kávě z cibetky, datlích ve slanině a cukroví od maminky našeho zvěrolékaře.
Právě jsem se vrátil z thaiské masáže. Dokonce rituální. Prý takhle horkým mandarinkovým olejem masírovali válečníky. Než šli do bitvy. Já do bitvy nejdu, ale pojedu do Indie, tak se to taky bude hodit. O tomhle salonu jsem slyšel samé dobré věci, tak jsem se hodně těšil. Asi nakonec až moc.
Tak koukám na datum a ona už je zase sobota. Kdo by to byl řekl. V posledních dnech jsem se vůbec nezastavil. Práce, na otočku ke štědrovečerní večeři za rodiči, vybalování, občas spánek, zase práce... Nějak to letos klidem a mírem moc nevoní.:) Ale zase ze mě vypadlo pár veršů. Troška jenom...
Drazí moji čtenářové. Slavíme spolu už čtvrté Vánoce, což je vskutku něco, co bych na začátku psaní deníčku nečekal. Je s podivem, že vás moje obsedantní psaní ještě neodradilo úplně všechny. Zasluhujete pochvalu a poděkování. Zároveň vám chci (skoro) všem popřát samé hezké věci.
A jsem v novém. Nemyslím blog, ten zůstává (i když po nejrůznějších výpadcích bloguje.cz přemýšlím o přesídlení), ale já jsem na Malé Straně. Nejneskutečnější na tom bylo, že jsem se ráno probudil, vyšel z domu a byl jsem na Malé Straně. Prostě jako teleport, víte, ale bez teleportace. Prostě jsem se tu probudil!
Tak během dneška a zítřka bych se měl přesunout definitivně ze Smíchova na Malou Stranu. Změna adresy krátce před indickou cestou tak ještě předznamenává věci příští a já se tak pouštím do dalších dobrodružství z knihy jménem život. Kdo ví, kolik bude času na blog, ale zatím ještě píšu.:)
Tak přípravy na Indii a stěhování jsou v plném proudu. Zatímco hlavní část přesunu do nového nastane o víkendu, ve čtvrtek jsem stihl to nejpodstatnější z přípravy na Indii. Nechal jsem si píchnout meningokoka, břišní tyfus, tetanus a, to hlavně, koupil jsem si expediční batoh na cesty.
Je noc a já bych měl po celodenním stěhování spát. Jenže jsem nějak zjistil, že Kočkolínu musím dopsat ještě ve starém bytě. Jinde by to asi nešlo. Takže mě chytla psavá a já jsem v úplném závěru vyprávění. Chybí mi asi už jen dvě kapitolky. Vás jich tedy čeká ještě asi pět. Snad vás budou bavit.